Blog č.28 – Všem snahám naplat, stával se mi fuck – up. Vyhnout se mu dá líp, když navštívíte fun – trip.

31. října 2022

Blog č.28 – Všem snahám naplat, stával se mi fuck – up. Vyhnout se mu dá líp, když navštívíte fun – trip.
     
Dnes zavíráme. Je to každoročně se opakující příběh. Na Jižní Moravě je zataženo a zima. Tady svítí slunce a děti se, téměř nahé, koupou v obou jezírkách. Díky inverzi. A jako každoročně lidi volají, proč zavíráme, když je tak krásně. A já si, jako každoročně, říkám, proč zavíráme, když je tak krásně. A vím, že mě to, jako každoročně, za pár fakt studených dnů přejde. Při téhle myšlence mi naskakují všechny mé životní „fuckupy“ a že jich bylo, je a bude.

Jako malý kluk jsem byl ohromen sportem, kterému se říká skoky na lyžích. Vídal jsem to v televizi a snil o tom, že budu skákat taky. Svěřil jsem se s tím rodičům. V Hradci Králové, kde jsme bydleli, však žádný skokanský oddíl nebyl. Jen lyžařský. Tak mě tam přihlásili. Když jsem přišel na první trénink, trenérka nás rozdělila do družstev. Na holky a kluky. Jenže místo jasného zadání řekla: „Rozdělte se na Sandokany a Berušky. Bez vysvětlení. Všichni kluci měli v té době na tričku obrázek Sandokana. Já ne. Tak jsem šel k Beruškám. V dnešní době by mě ostatní měli za genderově nevyváženého. Tenkrát mě měli za blbce.

    Jeli jsme jednou s kamarády na kolech mezi obrovitánskými paneláky na Novém Hradci. Jeden z nich, ten nejpoťouchlejší, povídá: „Hele, Kájo, zkus si překřížit ruce, to je skvělá maska“. Tak jsem to udělal. Kolo pak začalo zatáčet přesně obráceně, než bylo mé přání. V plné rychlosti jsem tak narazil do zaparkovaného Wartburgu. Bylo asi šest hodin večer a ve všech oknech, těch obřích paneláků, se do minuty objevila hlava. Ale ne jedna hlava. Ne jednotlivé kusy hlav, ne desítky hlav, ne stovky hlav. Zdálo se mi, že jich na nás čumí tisíce. „Co tam děláš?“, zeptala se hlava, která přišla až ke mně. „Sedím“, opáčil jsem ze střechy auta. „Tak slez, to moje moje auto“. Tak jsem slezl. Vidlice předního kola ale byla zkroucená tak, že ji blokovaly šlapky. Tak jsem to nepojízdné kolo tlačil. A to vlastně dělám do teď.

    Na střední škole mě jednou učitelka dějepisu vyhmátla v den, kdy jsem byl „dutej, jak bambus“. Rozhodl jsem se postavit se k situaci čelem a všem otázkám čelil s odvážnou suverenitou a fantazií. „Čím vším byl Karel IV.?“ ptala se mě například. „Český král“, odpověděl jsem suverénně. „A dál?“ „Dál už nic významnýho“. „Titul římského císaře významný nebyl?“ opáčila ironicky. „Ale paní učitelko, tenkrát? Tenkrát tahle funkce měla asi tak stejnou váhu, jak funkce trenéra fotbalového mužstva ze spodku tabulky Divize A.“ tvrdil jsem například. „Kdo byl v roce 1158 korunován českým králem. „Vladislav“. „Kolikátý?“. Otočil jsem se do třídy pro nápovědu. Spolužák mi ukazoval sedm prstů. „Seš blbej?“, říkám mu nahlas a přímo, „že sedmej nebyl vím, i když jinak vím prd“. „Ale já si kryju tu dvojku druhou rukou, aby nebylo vidět, že vole napovídám, ne?“ opáčil mi stejně nahlas a stejně suverénně. A tak to šlo celých čtyřicet minut. Dostal jsem trojku. Pětku za vědomosti a jedničku za umělecký dojem.

Na vysoké škole jsem při studiu pracoval brigádně v USA. Seznámil jsem se tam s Jakeem Tylerem, o němž jsem už psal. Krásně kreslí a je to muzikant. Přijel tenkrát za mnou i do Čech, bydlel v Kudlově kousek od Zlína u alkoholika jménem Miroslav Honz. Bylo to pro něj bydlení opravdu velmi exotické. Ještě si pamatuju, jak mi naprosto šokovaně popisoval, že ten člověk chová na dvoře slepice. Napsal o tom bydlení píseň a část z ní, kterou si pamatuji, vám dole v blogu hraji. A přikládám i jeho obrázek (myslím tím jím Jakeem nakreslený) Jima Morrisona, který k blogu o fuckupech opravdu sedí.

    V práci, kterou jsem hned po vysoké škole dělal, jsme zajišťovali reklamní předměty pro velké firmy. Jednou z nich byla i Coca-Cola. Nejen česká. Dostali jsme se do soutěže o několikaleté provozování katalogu pro celou Evropu. Jeli jsme je do Atén přesvědčit, že jsme ti praví. Večer před prezentací jsme se všichni tři mou nervozitu snažili zahnat skvělým řeckým jídlem a skvělým řeckým likérem zvaným Ouzo. S jídlem jsme to naštěstí nepřehnali. S likérem naneštěstí ano. Zapůsobilo ta na mě tak, že jsem měl pocit, že můžu druhý den odprezentovat několik různých katalogů v několika různých jazycích několika různým ředitelům firem v celé Evropě. A samou radostí, z tohoto zjištění, jsem skočil z nevysoké zídky uprostřed jednoho Aténského parku. Odnesl to pravý kotník. Druhý den ráno mě bolela hlava, noha a svědomí. Ten kotník bolí ještě teď. Vzorky, určené pro prezentaci, jsem nechal na hotelovém pokoji. Prezentaci jsem ale zvládl. Stáli jsme pak před zasedačkou a náš šéf říká: „Kluci, co budeme dělat, když to nevyhrajeme?“ Kolega se na něj udiveně podíval a říká: „Kluci, co budeme dělat, když to vyhrajeme?“. Večer jsme pili čaj. Katalog jsme vyhráli.

    Teď připravujeme něco, co doufám neskončí jako vrchol mých „fuckupů“. I když jsme to taky nazvali anglicky a taky to začíná na „f“. Říkáme tomu funtrip. Zveme všechny, kteří buď pro svou vlastní, nebo pro jiné firmy, zajišťují akce konající se mimo kanceláře. Ať už jsou to teambuildingy, školení, vzdělávací či čistě odpočinkové aktivity. Uskuteční se to 15 – 16.12.2022 a podrobnosti naleznete zde. Akce je jak pro zástupce eventových agentur, tak i pro firemní eventové manažery, zdarma. A aby se k nám sami nebáli přijet, můžou si vzít doprovod, který bude mít u nás vše za poloviční cenu. Jste to i Vy? Nebo znáte někoho, kdo je to ona či on? Nebo znáte někoho, kdo zná někoho, kdo je to ona či on? Pokud ano, dejte si vědět. Nebo dejte Ji vědět. Nebo dejte Mu vědět. Přihlásit se můžete, může, můžou, zde!

Krásný podzim bez fuckupů přeji.

Karel Polívka

‌

Zpět