Blog hoteliéra č.16 - Problémy jednoho hoteliéra

Blog hoteliéra č.16 - Problémy jednoho hoteliéra

22. března 2020

Dobrý den,

nikdy se mi nedařilo dodržovat vlastní předsevzetí. Přestal jsem si je tudíž dávat, protože jsem z jejich nedodržování pak upadal do deprese. Letos jsem po posledním blogu ale přeci jen rozepsal další. Potichu, nenápadně, opravdu tajně sám před sebou jsem si začal dělat poznámky. A říkal si, že se k nim na konci března vrátím. Další blog z nich pak už jen seskládám. Ovšem ve stínu posledních událostí mi vše, co jsem tak poctivě zaznamenával, přišlo až neuvěřitelně banální. Posuďte sami.

Celý leden jsme měli potíže s nedostatkem sněhu. Trápilo mě to. Po vzoru Richarda Gera z filmu Pretty Woman jsem to přírodě ZAZLÍVAL. A poznámka z toho vznikla tato:

„Naposled jsem psal o tom, že venku padá sníh a vytváří romantickou vánoční náladu. Jenže to bylo nadlouho naposledy. Psal jsem také o tom, že našim technikům vytváří sníh hluboké vrásky. Tak počasí si vzalo mou výtku k srdci a během ledna jim udělalo poctivý facelift.“

Při tlačení kočárku k památníku nahoře u Luční boudy jsem poslouchal audio nahrávky. Mimo jiné i rozhovor Adiny Mandlové s Josefem Škvoreckým. A poznámka z toho vznikla tato:

„ Za první republiky spisovatel Edmond Konrád prý říkal, že nejlepší nápady má ve vaně. Spisovatel Poláček to prý komentoval, že se asi koupe jen jednou za rok. Aspoň tak na to vzpomíná Adina Mandlová. Ke mně zase přichází v zimě, jen když sněží. A tak se předem omlouvám, že tento zápis se nebude těmi nejlepšími nápady hemžit.“

Když už se nám podařilo rozjezd hotelu přežít, mohli jsme některé naše příjmy darovat těm, kteří to potřebují. I to se asi zase vrátí do „starých“ kolejí. To jsem ale ještě nevěděl a tak vznikla tato poznámka:

„Lidem z nížin by připadaly některé potíže, které tady zažíváme, jako z jiného světa. Je to tím, že je tu jiný svět. Třeba charita. Rád přispěji na dětské domovy, na léčbu dětí a na další bohulibé činnosti. Líbí se mi způsob, jakým to některé organizace dělají. Vytvoří kalendář, ozdobu, či něco podobného k vánocům, velikonocům a dalším svátkům. Pak pošlou na dobírku. Myslím, že lidem tento způsob charity vyhovuje. Ne tak mě tady na střeše Čech. V zimě sem totiž nejde vyjet jinak, než na skůtru, nebo rolbou. A to ještě po předchozí dohodě s naší recepcí. Ano, balík lze poslat poštou, ale některé charity nemůžou (nebo nechtějí) poštu využívat. A tak mi přepravní služba volá, že má pro mě balík a kdy si ho „jako“ vyzvednu. Když už se mi podaří být zrovna dole a poprosím o předání na benzínce směrem na Lánov, tak mi vysvětlí, že tam je to daleko a že má ještě mnoho dalších „rit“. Takže smůla. Já ho sám pro sebe pošlu do „řiť“ a políčko bohulibých skutků v mém kalendáři zůstane prázdné.“

Víc poznámek jsem nenasbíral. Po vzoru pana Konráda jsem si říkal, že nejlepší nápady dostanu před koncem sezóny. Možná jsem je dostal, ale nezaznamenal. A zapomněl. Takže po vzoru sám sebe už můžu jen skončit svým už vlastně klasickým rčením. Držte se. Ale ne za ruce.

Karel Polívka

Zpět