Blog hoteliéra č.18 - Zážitky z hor

16. října 2020

Ještě na vysoké škole jsem si po jedné hojně navštívené přednášce napsal píseň, kde jsem v refrénu až do zblbnutí opakoval: „Jediné, co mě opravdu štve, jsou vlastně lidi“. Asi by mě tenkrát nenapadlo, co budu jednou dělat. Prvních několik let tady bych to zpíval do zblbnutí znovu, jen s upraveným textem. Že totiž jediné, co mě opravdu štve je, že tu nejsou lidi. To se ale změnilo. A letos v létě jsem si dokonce na tu píseň vzpomněl. Jsem však pověrčivý, a tak jsem si jí nezanotoval!

Nálada člověka se ale opravdu mění. I mně. Rozepsal jsem tento blog, když tu bylo opravdu plno a v některých chvílích už to lezlo trochu na mozek. A pranýřuji sám sebe, že mě to vůbec napadlo. Teď totiž nostalgicky vzpomínáme na plný hotel všech podnikových večírků, podnikových dnů, teambuildingů, školení, výukových programů či jen „pouhých“ tmelení kolektivů.

Jak k nám třeba přijeli zástupci firmy, do ještě rozestavěného hotelu, plánovat firemní akci. Dole jsme je v zamračeném, sychravém listopadovém dni naložili a nahoře pak ve slunném počasí vyložili. Má prezentace všeho, co tu nabízíme, začínala vždy slovy: „Tady bude“.

Následující líčení bude chvílemi vypadat, jak z pera Charlese Bukowského. Zaměstnanci se holt v ničem nežinýrují.

Kuchař vzpomíná, že šel jednou ráno chystat snídani. U východu z pokojů narazil na souložící dvojici. Opatrně je překročil tak, aby je nevyrušil v nejlepším. Nevyrušil!

Má žena si přisadí, jak k nám ve čtyři ráno vlezl host do bytu. Nejdřív jsem mu to šel vysvětlit já ve svém pruhovaném pyžamu s dlouhým rukávem a v kraťasech. Hned za mnou Lucka, jejíž vlasy v noci vytvoří kolem hlavy blonďatou aureolu. Zákazník pochopil. Představuji si, že když se vrátil ke svým rozjařeným kolegům, tvrdil jim, že ho z pokoje vykopl fotbalový rozhodčí s Einstenem. Dveře od té doby na noc zamykáme.

Máme naprosto skvělý elektronický požární systém. A tak nám v bytě jednou, uprostřed noci, začal velmi hlasitou melodií hasičského evergreenu, ohlašovat požár. Ten dýdžej si jich dole totiž asi „všim, páč to vohulil a přidal dým“.

Jeden z francouzských ředitelů se zmocnil lyží po mém dědečkovi. Na terase pak s pivem ruce ukazoval celé firmě, jak se dělá správný telemark. Asi ho fakt uměl, protože pivo nevylil.

Prvním úkonem jiné firmy bylo, že se převlékli do županů. Všichni. Vydrželi v nich většinou až do odjezdu. Uprostřed veselí mi někdo hlásil, že nějaký chlap poblil dámské záchody. „Jakej chlap?“ ptal jsem se. Prý chlap v županu. Pár lidí viděli spát na schodech. „Koho?“ „No chlapi v županu.“ Někdo obsadil na noc lehátko ve wellness. „Kdo?“ „Jméno nevím, mám jen pocit…nebyl on v županu?“ V županu se i lyžovalo. Recepční se ptal, kdo prý podepíše fakturu? „No jedině Martin“. „A kde je?“ „Nevím, ale naposled jsem ho viděl u kulečníku. V županu“.

Ráno po odjezdu jedné společnosti volali, že jim chybí člověk. Prý se v noci nepohodli a na snídani se neobjevil. Mají teď strach, jestli se mu něco nestalo. Tak dlouho jsme losovali, kdo ho půjde zkontrolovat, až nám číšník řekl, že sedí v restauraci a snídá párky s volským okem.

A přesto, přátelé, kamarádi, jak píšu do všech recenzí: Díky moc za vaše hodnocení a těšíme se na vaši další návštěvu. A jak říká můj americký kamarád: „And I mean it!“

Karel Polívka

Zpět