Blog hoteliéra č.34 – Za okny podivná postava postává, pan Fries.

22. února 2023

   Obvykle mi to dělají holky. Možná to znáte. Říkám tomu, že nade mnou „zavrátí oči“. Hned po tom doplní: „No jo, rádoby vtipnej, za každou cenu“. Jo, jo, za každou cenu vtipnej, to já holt jsem. Když se mě totiž někdo zeptá na název našeho piva, říkám: „To ti byl dlouhý a složitý proces. Musel jsem vzít v úvahu všechna pro a proti, marketingově je vyhodnotit a pak rozhodnout. Takže mi to zabralo přesně jedenáct vteřin“.

    Když jsem na hory přišel, měl jsem za sebou deset let zkušeností práce s velkými českými, evropskými i světovými pivovary. Ale sám jsem pivo pouze pil, nikdy nevařil. Tak mi nezbývalo nic jiného než sehnat sládka. Jednoho mi doporučil Josef Krysl, který pivovar postavil. Sládek přijel. Z Prahy. Kdokoliv, kdo k nám přijede, přijede z jihu. Není to značení zeměpisné, ale spíše filozofické. I Honza totiž přijel, choval se a vypadal, jako dítě jižní Ameriky. Kdyby byl černej, mohl by být rovnou obsazen do filmu Kokosy na sněhu. Černej, ale nebyl. Oblečenej, jak Jihoameričan, ano. Před obecním úřadem jsme nasazovali řetězy. Sládek na nás zmrzle koukal a říká: „Já bych vám moc rád pomohl, ale tohle fakt neumím“. Dole v lomu jsme mu alespoň dali rukavice a čepici. Nic dalšího jsme sebou neměli.  Tipovali jsme, jak dlouho bude trvat, než nás poprosí o návštěvu jakéhokoliv obchodu s norskou módou. Nikomu ale tip nevyšel. Celých sedm let, co u nás byl, vystačil se svým hipstersko – jihoamerickým šatníkem. A pracovní morálkou. Když se pak do Prahy vrátil, trvalo mu půl roku, než si opět zvyknul na život. Třeba vstávat na určitý přesný čas do práce.

    V těžkých časech koronaviru nám pivo zbylo. A ten zbytek by se pak už pod názvem „pivo“ nedal pít. Jen po úpravě, kterou by mnoho mých kamarádů nazvalo „kořalkování“. Z toho názvu je poznat, že kamarádi nejsou chemici, ale opilci. Jak kořalkování probíhá fyzicky, to nevím. Vím jen, že jsme to dělali v Lázních Bohdaneč. Vím taky, že je to odsud sto kilometrů. A že tam vede silnice a že se tam dá dojet naším Transportérem plným sudů s pivem. A vím naprosto jistě, že je to administrativně jeden z nejtěžších úkolů, jaký jsem kdy vykonal. Musím ale přiznat, že celníci mi s tím opravdu maximálně pomohli. Dali mi mnoho dobrých rad. Třeba, abych to už nikdy, prokristapána, nedělal. Slibuju, že nebudu. Nápoj jsme nazvali Friesovice. Vy, kdo jste ji pili víte, že byla skvělá. A taky vězte, že to bylo naposled.

    Byli jsme s Friesem v Brně a představili ho v pivovarské restauraci Kočka (Zelená), kterou provozuje Sojka (Jiří), náš host. Spali jsme na „svoboďáku“, jak my „brňáci“ říkáme Náměstí Svobody. Bylo to ve velkém prvorepublikovém bytě s vysokými stropy. I tam jsem se cítil jako doma. Vyrostl jsem totiž v Hradci Králové, kousek od Velkého náměstí, v bytě se stropy stejně vysokými. Můj bývalý kolega, Roman Klubal, z punkové kapely Bratislavské Dievčata, si mě kvůli tomu dobíral. Říkal, že kluk, který vyroste v takovémto prostředí, nemůže nikdy pochopit kluka z paneláku v Petržalce. A měl pravdu.

Byli jsme s Friesem v Praze na Žižkově. Do dějin našeho piva se tohle místo zapsalo tím, že jsme tam vytočili všechny sudy. Vytočili jsme ale i mnoho lidí, na které se už nedostalo. Byli jsme v s Friesem na brněnském výstavišti. Do dějin našeho piva se výstaviště zapsalo tím, že jsme tam všechny sudy nevytočili. A tak nevytočili ani žádné návštěvníky. Byli jsme s Friesem v Nové Pace, na hudebním festivalu. Do dějin našeho piva se to zapsalo tím, že mělo o hodně větší úspěch než kapela Beat Brtewski, se kterou jsem tam rok před tím hrál. Náš technik Martin, který tam pivo čepoval a byl v mládí dokonce vyhlášen výčepním roku, byl hrdý. Byli jsme s Friesem na pivních slavnostech ve Vrchlabí. Vytočili jsme jeden sud.  Náš technik Martin byl nasraný.

    Rozhodli jsme se udělat novou etiketu na pet láhve, ve kterých naše pivo prodáváme. Vytvořil ho Petr Šuba a já, jak je můj další zlozvyk, jsem se s tím hned na sociálních sítích vytasil. A Lucka, jak je jejím dobrým zvykem, mi řekla, jestli nechci počkat, až to bude hotové. Tak jsem to stáhl. Pokud jste ho v těch třech minutách zahlédli, dejte nám vědět. Vzhledem k tomu, že Petr stále ještě na etiketě pracuje, najdete níže jen její černobílou verzi. Ale nebojte, etiketa, stejně jako pravda, nebude černobílá.

Máte pocit, že v tomhle blogu něco chybí? Máte ho správně. Budu totiž až do května opakovat, že připravujeme další „funtrip“.  Bude to v termínu 18–19.5. (Funtrip Friesovy boudy). Znáte nějakého evenťáka? Pošlete mu to! Funtrip má totiž sloužit k tomu, abychom nás „evenťákům“ představili.

Mějte se krásně a přeji nám všem, ať se zima zase vrátí a napadne znovu sníh!

Karel Polívka

Fotografie

Zpět