Blog č. 50 – Ať jsi pracant, anebo flink, dnes máme teambuilding

18. února 2025

‌

Blog č. 50 – Ať jsi pracant, anebo flink, dnes máme teambuilding

   „… a vzhledem k tomu, že na některých věcech jste se už poněkolikáté neshodli, rozhodl jsem se, že vás vezmu někam, kde vám samota a čerstvý vzduch pomůžou shodu najít," řekl šéf dnes na konci porady.

   „Co je zas tohle za výmysl?" pomyslel si Jakub. Měl z dnešní porady už tak dost pocuchané nervy a tohle ho teda moc neuklidnilo.

   „Našel jsem totiž perfektní místo na horách, kam s rodinou pravidelně jezdíme. Jsou tam skvělé služby, takže se tam úplně oprostíte od přízemností, které vám tady brání v tom, abyste se na některých věcech shodli," pokračoval šéf s rádoby vědoucím úsměvem.

   „Cože? Nejbližší hory jsou odsud sto padesát kilometrů! To se budeme vláčet dvě hodiny někam, kde je zima, fouká vítr a jsou tam kopce jako kráva? Jen abych se ujistil v tom, že Marcel je vůl a Petra je kráva?" pokračoval ve svém vnitřním monologu Jakub.

   „Posledních šest kilometrů půjdeme pěšky, protože se tam dá vyjet jen rolbou. Cestou tak probereme pár pracovních věcí," dodal.

   „A do prdele!!!" řekl, bohužel nahlas, Jakub.

   Dojeli za tmy na nějaké parkoviště. Ještěže museli sem tam zastavit, tak se Jakubovi podařilo trochu uklidnit nervy. Když čepovali benzín, koupil si prvního vychlazeného Gambáče. Když potřebovala Petra na záchod, koupil Plzeň. A když šel čurat Marcel, nalil si do cestovní Kofoly cestovní rum.

   Ovšem vliv alkoholu postupně mizel. Na prvním kilometru Jakub vypotil obě piva. Po dalších dvou i ten rum. Překvapilo ho ale, že ta cesta vlastně probíhala docela příjemně. Nějakou zvláštní náhodou šel ve skupině právě s Petrou a s Marcelem. Petra vyprávěla o své předchozí práci a o svých tehdejších kolezích. A bylo to povídání místy hrůzostrašné a místy komické. Jak například všechny rutinní, nezajímavé práce nechávali na ní. Pokud vše udělala správně, brali to jako samozřejmost. A pokud se někde vyskytla sebemenší chybička, nenechali na ní nit suchou. Výsledky projektu pak na poradách prezentovali jen jako výsledek své práce a Petru „náhodou" zapomněli zmínit. Pokud se tedy projekt podařil. Pokud se nepodařil, označili ji ihned jako hlavního viníka neúspěchu. Komické jí přišlo, s jakou důsledností neúspěchy přičítali její práci. A úspěchy té své.

   Marcel zas popisoval motivační systémy, které v předchozích firmách zažil. Byly založeny nekompromisně na číslech a nic, než čísla šéfy nezajímalo. Stalo se mu několikrát, že projekt neskončil tak, jak si naplánoval. Ovšem ne díky jeho chybě. Často se zákazník v průběhu rozhodl, vzhledem k ekonomické situaci firmy, že na projekt nedá tolik peněz. Nebo s ním nebude trávit tolik času. Nebo obojí. A tak se v kalkulačních tabulkách všechna čísla ponížila. A jeho odměna za danou práci také. Marně vysvětloval, že právě díky dobré a kvalitní práci na daném projektu si tak zákazníka získal. A že budou spolupracovat i nadále na jistě lukrativnějších projektech. To šéfy nezajímalo. A Marcelova manželka byla sice plná pochopení, ovšem naplánovanou dovolenou holt musela zrušit. Neměli na ni.

‌

   „On ten Marcel zas není takovej vůl," pomyslel si Jakub. A Petry mu vlastně bylo nakonec docela líto. Díky tomu, jak se zabral do jejich vyprávění, si ani nevšiml, že došli k hotelu. Rychle se ubytovali a zasedli ke společné večeři. Překvapilo ho, jak chutná byla. Celý život si myslel, že kyselo bude kyselé, a tak se ho bál. Kyselé bylo. Ale vůbec to nevadilo. Právě naopak. Bál se i hříbkové omáčky, protože v Praze mu nechutnala. Tady byla skvělá. Od malička neměl rád tvaroh, a tak když před něj číšník položil palačinku právě s tvarohem, přemýšlel, jak se vymluvit. Třeba na alergii. Ovšem číšník byl tak velkej sympaťák, že mu bylo blbý ho klamat. Tak to ochutnal. A úžasem oněměl. Do tvarohu přidali jablka, skořici a karamel. Z tvarohu se tak stala vyloženě laskomina, která i s palačinkou v Jakubovi okamžitě zmizela. Nedůvěru měl i k tomu jejich pivu. Kdo kdy slyšel o pivu Fries? Ještě že se na benzínce vybavil dostatečnou zásobou Plzní. Zásoba však zůstala nedotčena. Začal jejich desítkou, která byla vyloženě osvěžující. Nevěděl, jestli to bylo její chutí, nebo tím výšlapem, ale byla skvělá. Pak i polotmavá dvanáctka a vyvrcholením pak jejich medová šestnáctka.

   Jakub se na chvíli zasnil. Ovšem ze snu ho vytrhla siréna.

   „Co se děje, ono hoří?" zakřičel na Petru, aby ho přes hluk sirény slyšela.

   „Já nevím, žádný kouř nevidím," odvětila vyděšeně Petra.

   Všichni po sobě nervózně koukali a nikdo se ani nehnul. Najednou hluk ustal. Bylo to, jako byste zmáčknutím jednoho tlačítka na přehrávači celý svět najednou zastavili.

   „Vážení přátelé, moc se omlouvám, ale při zapalování krbu v klubu nám kouř vlétl přímo do čidla a spustil požární poplach. Ale už je vše vyvětráno a můžete dál pokračovat právě u onoho zapáleného krbu v klubu," uklidnil všechny s úsměvem číšník. U Jakuba jeho sympatie k němu rázem zesílily.

   Zábava tak pokračovala. Jakub zíral na to, jak Marcel uměl hrát na kytaru a Petra zpívat. Dokonce i vlastní písně. Jedna z nich se jmenovala Teambuilding a ta Jakubovi přímo mluvila z duše. A Marcel mu připomněl jeho tátu, kterej vždycky večer na chalupě hrával a zpíval. Jakub na něj vždy obdivně koukal. A tak se i v tomhle hotelu cítil jako doma. Druhý den se mu ani nechtělo zpět, protože to byla nejlepší firemní akce, jakou kdy v životě zažil. A už teď se těšil na další.

Mějte se krásně a u nás na viděnou!

Karel Polívka

Zpět