Blog č. 52 – Byl by vážně velký hřích nenapsat blog o berlích

10. května 2025

Blog č. 52 – Byl by vážně velký hřích nenapsat blog o berlích

Já: Ale Bělehrad nechám doma, jo?
Lucka: A ujdeš to?
Já: No tak žádnej velkej fofr to sice nebude, ale ujdu to. Na Bělehradu jsem stejně pomalej a ještě mě sotva utlačíš.
Lucka: Tak jo. Zítra jedem. A bez Bělehradu.

Takovýto rozhovor jsme vedli při plánování výletu do Hradce Králové.
A co je ten Bělehrad? Tak říkáme invalidnímu vozíku (kryplkáře), který jsem na posledním výletě používal místo berlí (fofrklacků). Říkáme mu tak podle Švejkovy odvodové anabáze.
A proč ho mám? Protože jsem si zlomil nohu.

Bylo to na konci ledna. Jel jsem v pátek ráno za tmy a mlhy na běžkách od nás dolů do Vrchlabí. Ačkoliv hustě sněžilo a cesta byla špatně sjízdná, ani jednou jsem nespad. V noci jsem spal jak nemluvně. Ráno byla sjezdovka čerstvě upravená, tak jsem poprosil vlekaře, aby mě nafilmoval.  A přímo před jeho objektivem jsem s sebou seknul.

Horská služba mě odvezla na saních zpět do lomu a služba záchranná pak do Vrchlabí. Po rentgenu mě v nemocnici ubytovali a domluvili operaci v Liberci. Tam ležel pán, který měl obvázané ruce i nohy. Když nespal, pořád něco mumlal, ale nerozuměl jsem mu ani slovo. Po operaci mě uložili přímo vedle něj. On mumlal dál. Jako by ani nevěděl, že jsem tam. Jen jednou se na mě otočil, vzepřel se na svých zafačovaných rukách a naprosto čistě a srozumitelně se mě – uprostřed té dezinfekce, kapaček a bažantů – zeptal:
„Nemáš cigáro?“

Rudyard Kipling napsal báseň Když, kterou Ferdinand Peroutka dokonce povýšil na svůj osobní erb. Mé Když sice můj osobní erb nezdobí, ale už čtyři měsíce se jím řídím.

KDYŽ chci totiž cokoliv někam přenést, nejde to. Držím berle. Stal se tedy ze mě batůžkář. Pod tímto názvem se proslavili mladí lidé na Karlovarském filmovém festivalu. Já ale nosím v baťůžku od tiskárny rozpisy směn k plánování práce, zálohové faktury k účetnictví a oškrábanou mrkev ke svačině.

KDYŽ chci sejít schody, musím dát berle o schod níž a pak se zhoupnout.
KDYŽ chci vyjít schody, musím dát nohy o schod výš a pak k nim berle položit.
KDYŽ tedy není v budově výtah, budově se vyhýbám.

KDYŽ otevřu dveře, abych jimi prošel, zepředu do mě vrazí.
KDYŽ rychle projdu, vrazí do mě zezadu.
Takže jsem brano u bytu i u kanceláře nechal odmontovat.

KDYŽ naši technici sekají dříví, dělají se jim mozoly.
KDYŽ ujdu o berlích trasu z kanceláře do bytu dvacetkrát, protože pokaždé něco zapomenu, udělají se mi mozoly taky.

Nohu nemůžu ohýbat.
KDYŽ sedím v autě vepředu, posunu si sedadlo tak, že má ten za mnou nohy u brady.
KDYŽ sedím vzadu, ten vepředu olizuje přední sklo.
KDYŽ to tedy není nutné, nikam nejezdím.

KDYŽ jsem v bezpečí čtvrtého patra, mohu ortézu sundat.
Na noc si ji ale musím brát.
KDYŽ totiž spím, tělo nohu podvědomě ohne a ta bolest mě pak na dvě hodiny vzbudí.

KDYŽ berle kamkoliv postavím, vždy alespoň jedna spadne.
Samozřejmě vždy na levou nohu, na které stojím, a tudíž s ní nemůžu uhnout.
Palec u levé nohy mám tak už čtyři měsíce napuchlý, modrý a bolí jako sviňa.

KDYŽ se mě lidé ptají na to, jak si zachovat vnitřní klid, nezávislost a vyrovnanost, odpovídám bez zaváhání:
Nezlomte si nohu.

Krásné jaro!

Karel Polívka

Zpět