Blog č.54 – Pokec s hoteliérem (pokračování)

25. srpna 2025

‌

N: Kájo, máš teď čas?

Já: Na co?

N: No, na Andule je svatba a nemají svědka. Prosí, jestli by jim to neodsvědčil někdo z nás.

Já: A ženicha mají?

N: To není sranda, myslím to vážně. To by třeba mohla být dobrá historka do blogu, ne?

Já: Co si mám vzít na sebe?

   Takový rozhovor proběhl jedno dopoledne mezi mnou a Nikolou. Zatelefonoval jsem ještě svědkyni (naše servírka Bára), co bude mít na sobě ona. Bál jsem se, abych tam nepřišel v montérkách a ona ve večerních šatech. Já totiž nosím montérky nebo oblek opravdu zřídka. Oblek nenosím, aby si lidi nemysleli, že chci něco slavit. Montérky proto, aby si nemysleli, že chci něco opravovat. Nakonec vše dobře dopadlo. Vzal jsem si na sebe košili a kalhoty připavené na víkendové hody na Moravě. 

   Milá nevěsto a milý ženichu, přeji vám tedy hodně štěstí v manželství a díky moc za námět!

     Na vysoké škole jsem strávil prázdniny v USA, kde jsem pracoval jako housekeeper. Druhý rok se má angličtina výrazně zlepšila, a tak jsem obsluhoval i v restauraci. Tyto zkušenosti jsem pak využil i u nás.

   Při otevírání hotelu jsme totiž neměli dost zaměstnanců. Lucka tak seděla na recepci a zároveň uklízela. Já často obsluhoval, někdy uklízel a jindy seděl na recepci. Díky tomu jsem hosty znal osobně, jménem nebo podle čísla pokoje. Rozumím proto hotelové „řeči“, která většinou nenazývá pana Nováka panem Novákem, ale třeba „pánem z dvěstětrojky“. Poslední roky už na recepci nesedím a hosty neobsluhuji. Zeptal jsem se proto své koučky Lenky, co s tím. „Napsal jsi knížku, píšeš písně, číst umíš a zpívat a hrát taky. Tak to dělej,“ poradila mi.

   A tak to dělám. Nazval jsem to Pokec s hoteliérem a probíhá to každou sobotu v našem klubu. Aby byl kulturní zážitek pro hosty co největší, používám jako doprovodnou kapelu nástroj umělé inteligence SUNO. Má to jednu velkou výhodu – na rozdíl od živých kapel se mnou nezrychlí. V kapelách, kde jsem hrál dřív, se totiž museli přizpůsobovat mně, protože já měl tendenci zrychlovat. SUNO hraje přesně tak, jak si nastavím.‌

   Každou sobotu ráno u snídaně hosty obcházím a zvu je na večer. A někteří opravdu přijdou. Jednou se dokonce stalo, že byl klub úplně plný. Nafoukaně jsem si tedy řekl, že by stálo za to takový večer natočit. Pozval jsem kolegu Jirku Žofaje, který nám pomáhá se sociálními sítěmi, aby večer zachytil na kameru. Vybral jsem den, kdy byl hotel plný.

   U ranního „zvacího rituálu“ mi tři pokoje řekly, že by moc rádi přišli, protože čtou mé blogy. Jedna paní dokonce celou knihu. Jenže – všichni po snídani odjeli. A tak v klubu večer seděli čtyři lidé: já, kameraman a paní se svým desetiletým synem.

   Nakonec z toho ale byl moc příjemný soukromý večírek. Slunce na obzoru vykouzlilo nádhernou barevnou atmosféru a kolega natáčel. Výsledek je tady:

‌

‌  O mém čtení se dozvěděli i ve Špindlerově Mlýně – v tamní knihovně – a pozvali mě, abych akci uspořádal i u nich. Zároveň mě s trochou obavy požádali, ať pozvu všechny, koho by to mohlo zajímat. 

   Tak tedy zvu i vás. Pokud budete 25. září u nás v hotelu nebo poblíž Špindlerova Mlýna, rád vás uvidím.  Mám dost ambivalentní vztah k rčení "Přijďte pobejt". Ale jestli budete 25. září někde kolem Špindlu, tak přijďte… POBEJT! :-)

Karel Polívka

‌

Zpět