Blog č. 64 – Kdo nehraje, nevyhraje

18. října 2026

Blog č. 64 – Kdo nehraje, nevyhraje.

Brácha: Mám pro tebe důkaz, že kecáš.
Já: V čem?
Brácha: Žes nikdy nic nevyhrál.
Já: V mnoha věcech kecám, ale tímhle jsem si docela jistej.
Brácha: Tak dívej.

A ukázal mi fotku. Klasickou barevnou fotku z devadesátých let minulého tisíciletí. Stojím na ní na stupních vítězů a očividně na stupínku nejvyšším. A i dva ostatní stupínky jsou obsazeny.

Budu tedy muset historku o svých sportovních neúspěších trochu upravit. Nebudu tvrdit, že jsem nikdy nevyhrál. Budu říkat, že jsem nevyhrál většinou.

Lucku ale tahle naše debata zaujala.

„Kdo ti to furt píše?“ zeptal jsem se, když její telefon už hodinu každou chvíli vibracemi oznamoval příchozí zprávu.

„Zaměstnanci,“ odpověděla.

„A co?“

„Králík, že tancoval, Tomáš, že běhá, a druhý Tomáš, že jezdí motokáry.“

Lucka totiž ve svých šesti letech vyhrála závod na bobech. A tak ji napadlo, že i naši zaměstnanci mohou mít taková kuriózní vítězství. Jenže oni mají opravdová.

Tomáš vyhrál v motokárách, přidal medaile z dětských hasičských soutěží, vítězství ve školní atletice a třetí místo ve slalomu na Lysé hoře. Dvakrát také získal první místo pro nejvzdálenějšího účastníka srazu Felicií. Jednou přijel ze vzdálenosti 450 kilometrů, letos z italských Benátek do Vrbětic, přibližně tisíc kilometrů.

„Kdyby někdo nevěřil, mám pokutu z Itálie.“

Honza Králík vaří pivo a občas také obsluhuje. Napsal:

„Tancoval jsem v kategorii B a hrál divadlo. Ale Hamleta z paměti nedám.“

Druhý Tomáš byl druhý v půlmaratonu. Vojta první. I v maratonu.

„A co ten běh na Sněžku?“ zeptala se ho Lucka.

„Jo, ten taky. Nestačili tenkrát postavit cíl.“

Mirek asi ve dvanácti letech vyhrál za účasti všech škol v Plzni tehdejší brannou soutěž O partyzánský samopal.

„A co jsi za to dostal?“ zeptala se Lucka.

„Doma po hubě. Za účast. Táta byl těžkej antikomunista.“

Dlouho jsem si myslel, že jméno Sára budu znát jen z písně kapely Traband. A hle, jedna k nám před rokem nastoupila. A nepřekvapilo mě jen její jméno. Lucce odpověděla, že byla třetí na mistrovství republiky v bikiny fitness v osmnácti.

Šimon dobře vaří. Už od nás dvakrát odešel. A dvakrát se vrátil.

„Jo, vyhrál jsem soutěž v plavání,“ napsal Lucce.

„V plavání?“

„Ano, v plavání pod vodou.“

Prostě sem tam zmizí pod vodou. Ale doplave sem.

S jedním naším technikem mám společné narozeniny, s druhým svátek. Mirek se narodil ve stejný den jako já, jen o pár let dřív. A druhý se jmenuje stejně jako já. Karel. A stejně jako já hrál v devíti letech hokej. Ovšem na rozdíl ode mě jeho tým vyhrál. Stejně jako já hrál i fotbal. A jeho tým školní turnaj, na rozdíl od mého, vyhrál. Jsem tedy důkazem toho, že mít v týmu Karla k vítězství nestačí.

Když jsem si všechny ty sportovní úspěchy našich zaměstnanců přečetl, začal se mi na sítnici promítat takovýto příběh:

Hostovi se cestou nahoru rozbije auto. Náš číšník Tomáš naskočí do své Felicie a vyrazí na záchrannou misi. U dveří zaskočeného návštěvníka přivítá Honza Králík s teatrální úklonou a perfektním tanečním krokem třídy B. Pak mu přinese orosený půllitr vlastnoručně uvařeného piva. Hamleta nepřednese, ale host mu to po prvním napití odpustí.

A kdyby náhodou tenhle ohromený host zkusil utéct bez placení? Nemá šanci. Bude doběhnut. Dvakrát.

Zítra jdu zkusit tuhle scénu prodat Netflixu. Dnes ne. Dnes je totiž neděle a mám dost času.

Karel Polívka

Fotografie

Kreslená ilustrace k blogu č. 64: číšník s pivem vítá hosta, za nimi červená Felicie a dva běžci.

Zpět