Blog hoteliéra č.18 - Vánoční blog

05. prosince 2024

Blog hoteliéra č. 18 – Vánoční blog

Začíná nám zimní sezóna. Venku padá sníh a vytváří romantickou vánoční náladu. Tedy za okny kanceláře. Našim technikům naopak vytváří hluboké vrásky. Měli by už být zvyklí, ne? Nejsou. S kuchaři připravujeme jídelní lístek na zimu, a tak, jako už tradičně, nahlížím do knih. A opět mě zaujal pan Lokvenc. (Vím, že to vypadá, že jinou knihu nemám, ale fakt mám!) Tak třeba, že velké sucho bylo příčinou drahoty v roce 1842. Pršelo prý tenkrát vydatněji jen dvakrát za rok. Cena obilí stoupala a brambory byly dvakrát dražší než v předcházejícím roce; korec stál pět zlatých vídeňské měny. To je pálka, co? Jenže to mi v obhajobě našich cen asi nijak nepomůže.

Taky jsem zjistil, že pro zmírnění bídy se v některých podhorských farách vařila takzvaná „rumfordská“ polévka (podle fyzika hraběte Rumforda). Byla v ní ječná mouka, kroupy, trhané krupky, hrachová mouka, rýže, máslo, cibule, česnek, majoránka, sůl a k tomu chleba. Jen je ten recept na 125 porcí. To by bylo pro plně obsazený hotel, Andulu a ještě bych musel pozvat někoho z Jawy. Nebudu vás teda v blogu zatěžovat vlastní prací, však vy jistě v zimě ochutnáte to, na co jsme přišli.

‌

A jak bylo v létě? Sníh jsme úspěšně roztáli pomocí těžké techniky. Chodil jsem do hyperbarické komory a začal zase hrát s kapelou. A psát písně. Psycholožka říká, že je to nejlepší terapie na můj „uražený“ mozek. Chápu, neslyšela je. Z kočárku jsme sundali lyže a teď je zase nasadili. Máme nového sládka a nové pivo. Čekali jsme na ovce, ale přišly krávy. Naše dcerka Baruška jim říká „mů“. Bylo tu krásné místo na únik před stresy a vedrem. Což je vlastně teď taky.

Vrátím se ale k panu Lokvencovi a vyhnu se jakékoliv další zmínce o práci. Píše tu totiž o všedním životě. No je něco lepšího než na chvíli zapomenout na ten svůj? Kochat se tím, co bylo všední pro horaly v 19. století? Třeba pan Durych (český vojenský lékař a katolický prozaik) píše: „Život horalů v horních oblastech obou Úp nemálo podobá se toku obou těchto horských sester. Kamenité, tvrdé řečiště a statisíce balvanů v něm – taková je životní stezka, po níž kráčí krkonošský salašník.“ To se mi na těch prozaicích líbí ze všeho nejvíc. Nenadaný ztahaný člověk, žijící zde, na tom piedestalu naší krajiny, by řekl, že to stojí za h… A měl by samozřejmě drsnou nepoetickou pravdu. Jenže pak přijdou Vánoce, napadne čistý bílý sníh a rozhostí se všudypřítomné ticho.

Takže pěkně potichu, abych tu náladu neporušil, vám všem přeji krásné Vánoce!

PS.: Dal jsem to přečíst své ženě a řekla, že to sice není žádná „řachanda“, ale je to docela dobré. Oponoval jsem, že je to blog vánoční, a ne silvestrovský!

‌

‌

‌

‌

‌

‌

Fotografie

Zpět