Blog hoteliéra č.40 - Vším, čím chtěl jsem být, byl bych rád

01. června 2023

   Čtu si často o životech slavných lidí. Dokonce je to první oddělení, které v knihkupectví navštěvuji. Fascinuje mě, jak ti lidé věděli, čím chtějí být. Nemluvím tedy o úplném dětství. Tam je to často ovlivněno momentálními zájmy. Naše dcera tak postupně už chtěla být doktorkou (Doktorka Plyšáková), zpěvačkou (Kája a Bambuláček) a učitelkou (paní učitelka Anetka ze školky). Furt lepší, než kdyby chtěla být králíkem (Bing). Mluvím spíš o dospívání. A je pravdou, že ačkoliv mám oddělení životopisů v knihkupectvích od Čech až po Moravu v malíčku, nikde jsem nenarazil na žádnou osobnost, která by chtěla být od mládí hoteliérem. Nebo hoteliérkou. A ni já.

   Nejdřív jsem byl přesvědčený o tom, že budu sportovcem. Táta totiž sportovcem byl. Teda vlastně, i ve svých sedmdesáti osmi letech, sportovcem pořád je. Začal jsem hrát fotbal. Ale hned po prvním zápase mi maminka říkala, že nebylo poznat, za který tým hraji. Přitom jsme měli každý jiné dresy. Takže fotbalista ne. Tak jsem zkusil hokej. Po jednom prohraném buly jsem jel, uprostřed akce, nadšeně na střídačku našim sdělit, že mě puk trefil do masky. Takže hokej taky ne.

   Vídával jsem v televizi skoky na lyžích. Rodiče se v Hradci Králové rozhlédli, ale oddíl pro skoky na lyžích tam nebyl. Dali mě tedy na lyžování. Hned při prvním tréninku nám trenérka řekla, že se máme rozdělit na Sandokany s Berušky. Všichni kluci měli na tričku obrázek Sandokana. Já ne. Usoudil jsem tedy, že asi budu ta beruška a začlenil jsem se mezi ně. Ale „Sandokani“ znamenalo bohužel „kluci“. Což věděli Sandokani, Berušky i trenérka. Možná si říkáte, že takový trapas na začátek, musí vést k nějaké hvězdné kariéře. Nevedl. Ostatní členové oddílu sice nakonec pochopili, že mám v otázce vlastního pohlaví jasno, ale to jim nebránilo mě bez skrupulí na svahu porážet. I když pohled na mě byl prý krásný. To ale stopky, ani trenérku, nezajímalo. Takže lyžování taky ne.

Zůstal jsem tedy u rodinného sportu, kterým je slalom a sjezd na divoké vodě. Jezdil jsem nejdřív na kajaku. Úspěch se nedostavil. Přesedlal jsem na kánoi. Opět bez úspěchu. Když jsem studoval a žil na Moravě, tento sport jsem neprovozoval. Po přestěhování do Krkonoš jsem snahu obnovil a jezdil trénovat na Jizeru, kousek od Železného Brodu. Srazilo mě pak ale auto, a tak kánoe leží na půdě hotelu. A práší se na ni.

   Potom jsem byl přesvědčený, že budu umělec. Už na základní škole jsem vystupoval v pěveckém sboru. Ze spolužáků jsem začal mutovat jako poslední, tak jsem v něm i dlouho vydržel. Dokonce mě vybrali do světově proslulého sboru Boni pueri. Ale zkoušky sboru se křížily s tréninky lyžování a Alberto Tomba se mi tenkrát zdál být větší frajer než Luciano Pavarotti. Navíc jsem dost pokulhával v hudební teorii. Není proto divu, že hrát na kytaru jsem se naučil v kurzu zvaném „Na kytaru bez not“.

   Hrál jsem taky divadlo. Náš herecký soubor v divadle Jesličky byl složen z osmi děvčat a dvou kluků. Tím druhým klukem byl ovšem ryzí intelektuál. Nejenom povahou, ale i vzhledem. Proto jsem se od budoucích hereček naučil spoustu zásadních a důležitých věcí, ovšem hraní to nebylo. Být sečtělým, hubeným, chytrým a milým intelektuálem, byl ale i můj sen. Proto jsem vážně uvažoval o vysoké škole, která mě pro dráhu hubeného, brýlatého a sečtělého intelektuála, připraví. Lákaly mě obory jako je historie, konkrétně dějiny divadla, filozofie, či římské právo. Svěřil jsem se s těmito dilematy mamce. Vážně se mnou promluvila a já šel na ekonomku. Ovšem část mých snů mi vydržela do teď. Nasazuji, při čtení a řízení auta, brýle.

   Studoval jsem ve Zlíně. Setkání s Moravou pro mě bylo krásné překvapení a ihned jsem se do ní zamiloval. Jak do oblasti, tak i do lidí. Jedna krásná spolužačka mě zaujala (nejen) větou: „A vijou ostatní děcka, že ta přednáška není?“. „Péťo, vyje se na měsíc, vijí se věnce, ale správně česky to je „vědí“. A všichni spolužáci už jsou starší osmnácti let, tak jaká děcka?“

   Chodit jsem tedy začal s jinou krásnou spolužačkou. A krásnou sestru třetí spolužačky jsem si vzal za ženu. Ta pak, tu krásu jižní Moravy, vzala s sebou do Krkonoš a dodnes ji tady rozdává.

   Po vysoké škole jsem nastoupil do obchodní firmy. Pamatuji si, jak se mě majitel, po úspěšném přijímacím rozhovoru, zeptal: „Prozradíte mi, kdo Vám poradil si k tomu saku od obleku, vzít džínsy?“. „Kdybyste viděl ty kalhoty, které k tomuhle saku patří, tak byste mi to poradil taky. V příštích deseti letech jsme se ale stali kamarády. V práci mi to šlo, měl jsem svůj obchodní tým, procestoval jsem mnohokrát Evropu, byl jsem dvakrát na nějaký čas v Hong Kongu, a dokonce navštívil i Čínu. Jen jsem celou dobu cítil, že je to celé sice splněný sen, ale sen někoho jiného. A tak, když nám pak nabídl, že zrekonstruuje hotel v Krkonoších a k němu přistaví ještě další s pivovarem, váhali jsme jen chvíli. A tenhle sen, který jsem sice neměl, ale je krásný, žiji dodnes.

Zpět