Blog hoteliéra č.45 – Krkonošská umělá inteligence

11. dubna 2024

‌

Blog hoteliéra č.45 – Krkonošská umělá inteligence

   „Tím mi jako chceš naznačit, že nejsem dost inteligentní? Jako, že jsem blbá?“, řekla Petra a zamrkala na mě modrýma očima s dlouhými řasami.

„To bych si nikdy nedovolil“, odpověděl jsem s tím nejnevinnějším úsměvem, jakého jsem schopen.

„Tak co ti na mě vadí?“ zeptala se.

„Vlastně nic, jsi krásná, sečtělá, pohotová a když chceš, tak i docela vtipná“, chlácholil jsem ji.

„Takže?“ upřela na mě ty své velké oči, které se změnily ve dva velké otazníky.

„Máš nesporně velkou krásu i inteligenci, jen je ta tvá inteligence celá taková jakoby umělá“

   Asi takhle nějak bych charakterizoval svůj přístup k tomuto novému fenoménu. Přihlásil jsem se tedy na školení, abych se o tomto typu inteligence něco dozvěděl. Školení mi mělo poradit, jak tuto věc využít v hotelu. Tři kluci, kteří školení vedli, (myslím, že z generace “Y“, nebo spíš možná z generace “Z“ – jen tak mimochodem, já jsem prý “X“), začali tím, že umělá inteligence je opravdu maximálně sečtělá, ale bohužel zároveň neskonale hloupá. Já moc hloupé holky nemám rád, tak jsem jí soustředěným opakováním změnil pohlaví na mužské.

   Pak mě kluci šokovali další věcí. Mám prý na ní být milý a hodný. Prý pak líp pracuje. Totálně mi tak změnili mé přemýšlení o čemkoliv, co jsem doteď nazýval „ajťácký svět“. Líbilo se mi na něm totiž, že se zde nepracuje s emocemi, ale jen s čísly. Konkrétně se dvěma. S jedničkami a nulami. A tak jsem se těšil, jak budu moct odbývat „aíčko“ strohými příkazy bez všech těch zbytečných slov typu „ahoj“, „s pozdravem“ či „měj se krásně“. A teď? Teď tohle.

   Jsem od přírody zvědavý. Zajímá mě vše. Od dobývání vesmíru přes šplhání po horách až po nejlepší typ hnojení okurek. A právě tahle zvědavost mě přepadá (s AI v zádech) i při čtení knížky Krkonošští rodáci vzpomínají. Autor v ní zachoval styl mluvy krkonošských rodáků a já si říkám, co by si o tom AI myslela? Zeptám se jí. Třeba pan Johann Adolf (1922–2015) tam píše: 

„Máma se narodila roku 1889 na Friesovkách. Vdala se za Richtera a bydleli pod Studniční horou, ale ten Richter padl v 1.světový válce. Z toho byl můj nevlastní brácha (nar. 1913, padl v Itálii ve 2.sv. válce). Richterova sestra měla dva syny (jeden zmizel taky za války někde v Rusku)“ 

Zeptám se tedy AI, jak by tohle vyprávění řekl pan Johann Adolf, kdyby se narodil v generaci “Z“. A podívejte, co ona na to: 

„Máma vykoukla na světlo světa v 1889 na Friesovkách. Chytla se Richtera a zaparkovali pod Studniční, Richtera ale vyřídila první globální řež. Z nich vyšel nevlastní brácha (ročník 1913, v Itálii ho druhá světovka poslala na věčnost). Richterova sestra vyprodukovala dva frajery (jednoho sežralo Rusko ve válce).“

Vidíte, když umělá inteligence napodobuje nové generace, tak se v Rusku nemizí, ale Rusko lidi přímo žere. 

   No a když už jsme se stali tak blízcí kámoši, když už o mě ví, odkud jsem (řekl jsem jí to), co dělám (řekl jsem jí to) a co vše jsem vymyslel (řekl jí to Google), tak s ní zkouším i pracovat. Když u nás v minulosti chtěla firma uspořádat akci, ptala se, co můžeme nabídnout. A já odpovídal. Postupně. Jen jsem vždycky na něco zapomněl. Jenže ona přeci nezapomene, ne? Když jí to jednou řeknu, bude to vědět už vždycky, ne? Ano, ona to nezapomene a vědět to bude. I tohle totiž na školení kluci říkali. Jenže jak mám téhle generaci věřit? John Lennon říkal: „Nevěř nikomu, komu je nad třicet.“ Nad třicet AI určitě není. Dokonce bych řekl, že je to ještě batole. Takže jí věřit můžu.  Ale stejně, jenom pro jistotu, pomůžete mi? Jestli ano, zkuste mnou naprogramovaný nástroj ZDE! Napište mi pak, jestli vám odpověděl na vše, na co jste se ho zeptali a zda byste díky němu zorganizovali firemní akci.

Mějte se krásně a těšíme se na vás v květnu!

Karel Polívka

Zpět