Blog hoteliéra č.47 - Pokec s hoteliérem

03. září 2024

‌

Blog hoteliéra č. 47 - Pokec s hoteliérem

„Víš, jak ti všichni říkáme?“
„Nevím.“
„Paní Columbová.“
„A proč?“
„Tu totiž taky nikdy nikdo neviděl, ale furt se o ní mluví.“

   Tahle konverzace proběhla už před pár lety mezi mnou a naším oblíbeným hostem Vladimírem Hrabánkem. A měl, jako obvykle, pravdu. Mám naše hosty moc rád, ale každé nezávazné klábosení s nimi mi dělá problémy. Mám totiž pocit, že by každá má věta měla mít promyšlený začátek, promyšlený prostředek a promyšlený konec. Ideálně s vtipnou pointou. Toho ale, při cestě za techniky se zprávou, že je na pokoji ucpaný záchod, schopen nejsem. Jezdím kvůli tomu dokonce výtahem. Všichni mě mají za lenocha. A tak je při tom nechávám. Je lepší být lenoch než protiva. Tajně se ale stydím. Jezdím se totiž inspirovat do Rakouska. Tam obvykle hoteliéři, v perfektně padnoucím outfitu a s prošedivělými vlasy á la Richard Gere, u večeře se svými hosty nenuceně konverzují. Německy sice neumím, ale vypadá to vždy velmi duchaplně. A vzhledem k úsměvu všech zúčastněných i zábavně.

   „Musíš s tím něco udělat,“ říkám si. „Píšeš blogy a vydal jsi je v knížce, která lidi baví. Hraješ v kapele, která lidi baví. Píšeš písně, které lidi baví,“ přesvědčuji sám sebe. „No jo, jenže při psaní blogu jsem sám. Při psaní písně jsem sám. Při hraní písní sice sám nejsem, ale jen je vysílám do lidí. Co si o tom myslí, už nepoznám. I když znám případy, kdy lidi na kapelu bučí nebo po ní hází vším, co mají po ruce. Po nás teda zatím ne. Na pokecu s hoteliérem ale budou mít možnost mi říct názor hned a bez skrupulí. Takže, chce se mi do toho? Jednoznačně chce!!! Jak to ale udělat? Jak je tím pro další návštěvy získat, a ne je od dalších návštěv odradit?

   Říkal jsem to své „business koučce“, která vede skupinu podnikatelů zvanou TAB board. Cílem skupiny je pomáhat majitelům firem zlepšovat jejich podnikání a měnit jejich životy. „Uděláme letní setkání u tebe v hotelu, co ty na to?“ navrhla mi letos na jaře. „To je skvělý nápad!“ odpověděl jsem upřímně a s radostí. „Pošlu ti dopředu témata, která budeme probírat, jo? A večer si zkusíš ten tvůj plánovaný „pokec s hoteliérem“, o kterém spolu často debatujeme, jo?“ „To je skvělý nápad!“ odpověděl jsem upřímně, ale už bez radosti. Cože??!! Do teď jsem veškeré tyto debaty bral jen jako čistě teoretickou možnost, kterou bych mohl čistě teoreticky dělat a která by mě pak čistě teoreticky k zákazníkům přiblížila. Ale naostro? S reálnými lidmi? V našem reálném hotelu?

   Listuji tedy horečně v knize, kterou jsem napsal. Začtu se do jednotlivých kapitol. Jo, je to docela dobrý. Ale rozhodně to není nějaká zásadní „řachanda“. Vyrostl jsem na vystoupeních Vladimíra Menšíka, Horníčka s Werichem, Šimka a Grossmana nebo Felixe Holzmana. A k těm všem to má opravdu na míle daleko. Dobře, dobře, říkám si, třeba to dotáhnu hudbou. Vyberu tedy tři písně z mého repertoáru. Ale i v tom mám řadu nedostižných vzorů, jako je Vlasta Redl, Karel Plíhal nebo Jaromír Nohavica. A k nim se nepřibližuji ani texty, ani hudbou a už vůbec ne schopností hrát na kytaru. Budu to holt muset dotáhnout tou debatou.

   Na hotelu jsme se skupinou TAB celý den řešili věci týkající se našich podnikání. Dával jsem do toho maximum svých vědomostí, energie i srdce. Ale v hlavě jsem měl pořád ten večer. Jak to začít? Co dát doprostřed? Čím to skončit? A nejen to. Kam si sednu já? Kam posadím „publikum“? Kde budu mít kytaru? A kde knížku? Co si mám vzít na sebe? A jak si sednout, abych nevypadal jako plešatej rádoby vtipnej oplácanej trapák? V hlavě jsem měl totiž jednu z recenzí, kde se doslova psalo: „…kdyby se nesnažil být vtipný za každou cenu…, protože vtipné to nebylo ani trochu…“. Jenže čas se posunul, venku se setmělo a červánky vytvořily nádhernou atmosféru pro příjemné a milé povídání. Takže jsem prostě začal…

   Prázdniny skončily a hotel se přes týden vyprázdnil. S kapelou jsme hráli v Hradci Králové na loděnici u Orlice. Jako kojenec jsem tam spával, jako malý v Orlici plaval a jako dospívající trénoval mezi brankami v proudu pod vodní elektrárnou. Snil jsem tenkrát o úspěšné kariéře slalomáře na divoké vodě. Sen se nevyplnil. A teď jsem tam dokonce hrál své písně. O tom se mi nikdy ani nesnilo. Ale dopadlo to docela dobře. Stejně jako můj pokec s hoteliérem. A protože dobře dopadl, budu ho dělat. Skupina TAB mi totiž dala zpětnou vazbu. Líbilo se jim to, ale poradili mi, že ideální bude, pokud hosty u snídaně na večer osobně pozvu. Takže pokud za vámi u snídaně někdo přijde, můžu to být já. Na viděnou!

Krásné září přeji!
Karel Polívka

Zpět