Blog hoteliéra č.55 - Nemůže to být jen docela dobré. Musí to být hratelné!

07. října 2025

‌

Blog hoteliéra č. 55 - Nemůže to být jen docela dobré. Musí to být hratelné!

„Hmm – zajímavý pokus,“ řekla mi AI (artificial intelligence) po přečtení scénáře.

„Zajímavý pokus?“ odpověděl jsem. „To znamená co?“

„Máš tam moc písní.“

„Cože? Moc písní? Je to muzikál! A v muzikálu se zpívá!“

„Ano, ale ne každých pět vteřin. Píseň Soví boudy nikam neposune děj.“

„Ale charakterizuje místo!“

„To ano. Ale dramaturgicky stojí mimo. A Jakubovy komentáře jsou redundantní.“

„Redundantní? To je co?“

„Zbytečné. Opakují to, co divák už viděl.“

Bránil jsem se zuby nehty. Jakub byl přece vypravěč! Musel komentovat! Musel vysvětlovat! Bez něj by se diváci ztratili!

„Diváci nejsou blbí,“ řekla mi AI klidně. „Důvěřuj jim. Oni pochopí i bez vysvětlování.“

„A co když ne?“

„Pak je muzikál špatně napsaný. Ne proto, že tam chybí komentáře, ale proto, že samotný děj není jasný.“

Tak jsem Jakubovy scény přepsal. Několikrát. Hledal jsem jeho roli, jeho kritický, ale přitom zábavný styl. Další vrstvu jeho osobnosti. Výsledek jsem dal přečíst AI.

„Co takhle? Pořád si myslíš, že bych měl tuhle scénu vyhodit?“

„Už ne. Teď už to vím. Vyhoď je všechny.“

„Všechny?!“

„Kromě začátku. To je jediný moment, kde to má smysl.“

„A co píseň Na poradě?“ ptala se dál AI.

„Co s ní?“

„Nemá dramatickou funkci. Je to jen vnitřní monolog bez důsledků.“

„Ale charakterizuje Marcela a Kláru!“

„Ne dost konkrétně. Prázdné a plané řeči jsou příliš obecné. Co přesně těm dvěma vadí? O čem přesně se jim nechce mluvit?“

Přepsal jsem text. Místo obecných frází jsem dal Marcelovi vtip o záchodech a Kláře averzi vůči hraní rolí.

„Dobrá, je to lepší,“ řekla AI.

„Ještě zbývá finální píseň Pivo.“

„Ta tam zůstane!“

„Ale nesedí tematicky.“

„Ta tam zůstane!“ přerušil jsem ji. „Kamarád, co muzikály nemá rád, říkal, že ho dojala.“

Ticho. Navigace obvykle tohle trapné ticho vyplňuje větou „přepočítávám“. Pak napsala: „Dobře. Tak ji tam nech. Ale budeš muset vysvětlit proč.“

„Protože muzikál nekončí vykřičníkem, ale tečkou s pomlčkou,“ řekl jsem. „A to je záměr.“

„Hmm, ok, to dává smysl,“ přiznala.

„Uf, tak jo,“ odvětil jsem vyčerpaně. „Co dál?“

Debata trvala týdny. Posílal jsem jí verzi za verzí. Ona mi vracela poznámky. Já se bránil. Ona argumentovala. Já scény mazal. Ona navrhovala změny.

Až jednou napsala: „Víš co? Teď to konečně je.“

„Co znamená ‚konečně je‘?“

„Hratelné.“

‌

Seděl jsem u obrazovky a četl tu jednu větu. Hergot, ta AI mi to hodnotí jako nějaký literární kritik. Nebo jako Lucka. V tu chvíli jsem to pochopil. Já celou dobu nedebatoval s AI, ale sám se sebou. Mé já bylo příliš líné na jakoukoliv změnu. Drželo se textu jen proto, že mu to přišlo hezké. A hezké není argument pro scénář.

„Díky,“ napsal jsem.

„Za co?“

„Za to, že jsi mě nutila nejít cestou nejmenšího odporu.“

„To je můj úkol,“ odpověděla. „Být zrcadlo. Ne pochlebovat, ale ukazovat pravdu.“

Tak teď mám muzikál. Hratelný. Muzikál se jmenuje Teambuilding. A přichází jediná možná otázka, kterou mi kladou všichni, kdo ho četli.
Ta otázka zní: „Co teď s tím?“

Nevíte? 

Krásný podzim!
Karel Polívka

‌

‌

‌

Zpět