Blog hoteliéra č.57 - Pohádka o tichu, které nebylo klidem

Blog hoteliéra č.57 - Pohádka o tichu, které nebylo klidem

16. ledna 2026

 

Blog hoteliéra č.57 - Pohádka o tichu, které nebylo klidem

Vyděšený srnec doběhl k Friesovým boudám. Celý se třásl.

„V lese je vlk," vydechl.

Friesulka ani nezvedla hlavu od práce.

„Vlci žijí v lese odjakživa. Nebo jsi čekal, že tam budou jen zajíci?"

„Ale tenhle vlk je jiný," zašeptal srnec. „Zabral mi louku, pak studánku, teď i—"

„Počkat," přerušil ho Potůček a odložil knihu o dějinách lesa. „Říkáš, že zabral? To není normální vlčí chování. Vlci loví, nezabírají území."

Rosička, který dosud mlčel, náhle promluvil svým tichým hlasem:

„On nechce jíst. On chce vládnout."

Srnec se na něj překvapeně podíval. „A to víš, nebo si to jen myslíš?"

Rosička pokrčil rameny. Byl ze všech tří skřítků nejmenší a nejtišší, ale viděl věci, které ostatním unikaly.

„Pomůžeme ti," rozhodla Friesulka a konečně zvedla hlavu. „Ale nejdřív se půjdeme podívat na toho tvého vlka."

„To není dobrý nápad," varoval je srnec.

„Právě naopak," řekl Potůček. „V kronikách se píše, že když vlk zabere jedno území, nestačí mu to. Vrhne se na další. Musíme s tím něco udělat."

V lese je čekalo ticho. Žádný zpěv ptáků, žádné šustění v křoví.

„Kde jsou všichni?" zašeptal Rosička.

Z houští vykoukla myška. „Vraťte se. Nechceme problémy."

„Už máte problémy," odpověděla Friesulka přímo. „Jenom o tom ještě nevíte."

„Problémy?" odfrkl si starý jezevec, který se právě vynořil zpoza stromu. „Jediný problém tady děláte vy. Vlk si vzal jen prázdnou louku."

„Tu louku, kde se srnec pásával," opravil ho Potůček.

„Najde si jinou," mávl jezevec tlapou.

„A studánku?" zeptala se Friesulka.

„Máme jiné prameny."

„A mýtinu, kde spal?"

Rosička si všiml, jak se jezevec zarazil. Udělal krok směrem k němu. Jezevec ale pokrčil rameny a řekl:

„Poslouchejte, my jsme přežili už horší věci. Hlavní je ho nedráždit."

Friesovi skřítci pochopili, že tohle přesvědčování k ničemu nevede. A tak se vrátili zpět k Friesovým boudám.

Zvířata se za nimi dívala, jak mizí v dálce. A pak uslyšela kroky.

„Už jde!" volaly myšky.

„Kdo?"

„Vlk. A není sám."

Zvířata se v panice rozprchla. Jen jezevec zůstal stát, ale třásly se mu vousy. Z lesa vystoupil vlk. Nebyl obzvlášť velký, ale v očích měl něco, co nutilo ostatní sklopit zrak.

„Slyšel jsem," řekl pomalu, „že někdo pomáhá srnci. To se mi nelíbí."

Nikdo neodpovídal.

„Jezevče?" Vlk se usmál. Nebyl to příjemný úsměv. „Ty přece všechno víš. Kdo pomáhá srnci?"

Jezevec se podíval na zvířátka, pak na vlka. V očích měl omluvu.

„Friesovi skřítci. Bydlí tamhle nahoře."

Vlk se znovu usmál.

„Díky, jezevče. Je vidět, že máš rozum. Ale teď vidím, že váš les nemá pořádný řád. Žijete tu jako... divoši. Každý, kde chce, každý, jak chce. To není bezpečné. Já vám dám strukturu, pravidla a ochranu. Věnujte mi les a já z něj udělám místo, kde se nikdo nebude muset bát."

„Bát? Ale my se nebojíme—" začala myška.

„Ještě se nebojíte," přerušil ji vlk. „Ale co až přijdou jiní vlci? Horší než já? Nebo medvědi? Nebo lovci? Potřebujete někoho silného. Věnujte mi ho a já vás ochráním před kýmkoliv, kdo by vám chtěl ublížit. Pokud mě budete na slovo poslouchat, nic se vám nestane a budete mít vždy co jíst a pít."

Zvířátkům nezbývalo nic jiného než vlky přijmout. Vlk pak přikazoval všem, co mají dělat, a ti, kdo ho nechtěli poslouchat, museli buď odejít, nebo je nechal hlídat svými dráby.

Jednoho dne se podařilo jezevci, myšce a zajícovi vyplížit z lesa, když vlci spali. Vydali se k Friesovým boudám.

„Pěkně vás tu vítáme," špitl Rosička, ačkoliv si všichni tři uprchlíci mysleli, že je nikdo nezpozoruje přicházet.

„Nevypadáte dobře, copak vás vlk nekrmí?" řekla trochu kousavě Friesulka.

Potůček jim už rychle snášel různé dobroty, které ve spíži měli.

„My už jsme to celé pochopili," sklopil uši zajíc. „My už teď víme, že ticho neznamená, že je klid. My v tom tichu totiž slyšíme vlastní strach. A ten roste každým dnem. Přišli jsme vás poprosit, jestli byste se nevrátili a nepomohli nám vlky vyhnat."

A tak se do lesa všichni vrátili.

„Vlku, chceme s tebou mluvit!" křikla Friesulka směrem ke křoví, kde spal vlk.

„Ale ale," zasmál se vlk a líně se protáhl. „Myslel jsem, že vás budu muset honit po lesích. A vy jste přišli sami a dobrovolně. Drábové, zajměte je!"

Jenže v tu chvíli se všechna zvířátka z celého lesa semkla kolem skřítků. V jejich tvářích bylo vidět odhodlání svůj les bránit.

„Drábové!" zopakoval vlk, tentokrát o poznání nervózněji. „Zajmout!"

Ale ostatní vlci zůstali stát. Najednou neměli svou jistotu. Napětí rostlo, ale zvířátka neustoupila ani o píď.

„Řekl jsem zajmout! Ihned!" zavrčel vlk a udělal krok dopředu.

A právě v tu chvíli udělal krok dopředu i jezevec.

Ne rychle. Ne hrdinsky. Prostě jen… pevně.

„Ne," řekl.

Další ne zaznělo od Rosičky. A pak se stalo něco, co vlk nečekal: za Rosičkou a jezevcem se ozvalo tiché, ale jasné: „Ne." Nejdřív od myšky. Pak od zajíce. Pak od srnce. A nakonec od celého lesa.

To už bylo na smečku moc. Vlkovi drábové se na sebe podívali — a poprvé v životě v jejich očích nebyl hlad, ale strach.

A pak se celá smečka otočila a utekla.

Jezevec se nadechl.

„Vlku… v našem lese platí pravidla. Kdo je dodržuje, může tu zůstat."

„Nevděčníci!" zavrčel vlk. „Všechno, co jsem dělal, bylo pro vaše dobro! Dal jsem vám řád! Bezpečí! A vy se mi takto odvděčíte?"

Pomalu couval, aby neztratil nikoho z dohledu, pak se otočil a tryskem zmizel mezi stromy.

Les se poprvé po dlouhé době nadechl — a s tím nádechem se do něj vrátil život. Ptáci začali zpívat, v křoví zašustilo. Zvířátka se rozběhla po svých stezkách a Friesovi skřítci zamířili zpět k boudám. Jen srnec se k nim přidal — les kolem Friesových bud si totiž zamiloval.

Karel Polívka

Zpět