Blog č. 62 – Tým není Teams

25. srpna 2026

‌Blog č.62: Tým není Teams

Pořád se snažím lidem ukázat, co vše tu máme. A nechat se u toho natáčet.

   Jenže ve wellness pak místo vzduchu vdechnu vodu. V pivovaru se snažím plynule zavřít káď s pivem, a víko se zasekne. V jezírku před Andulou nastydnu, protože mrzne. V lese při lesní terapii mě praští strom větví. A tak dále.

   Pak u čaje s Paralenem Grip a Sinekovou knihou „Začněte s proč" přemýšlím o tom, co vše tu máme. Neukázal jsem toho už firmám dost? Možná není problém v tom, že neumím stát před kamerou. Možná odpovídám na špatnou otázku. Ukazuju, CO máme. Wellness, pivovar, krkonošské produkty, zasedačky a další. Ukazuju firmám, JAK by to mohly využít. Ale já jim pořád ještě neřekl, PROČ by k nám měli přijet.

   Von ten Petr je docela fajn, řekla mi jednou pokojská Míša o našem kuchaři. Zezačátku mi moc neseděly ty jeho vtípky. Přišly mi drsný. Ale pak všem zaměstnancům po směně upekl meruňkový koláč. Jen tak. Ptala jsem se ho, proč? Říkal, že mu zbyly meruňky, trouba byla ještě rozpálená od bábovky, kterou dělal pro hosty, tak toho využil. Ten koláč byl výborný.

   Nejezdí sem ty firmy právě kvůli tomu? Není tohle ten důvod, proč firma vymění kancelářské prostory za výjezd do hor? Tráví čas na Slacku, WhatsAppu nebo Teamsu.  Vymění si za den stovky mailů. Intenzivně spolu komunikují, ale nemusí se vůbec potkat. Jsou sice vedle sebe, ale ne spolu.

   „Martine, napadá tě nějaký slogan pro naše hotely?“ zeptal jsem se manažera z firmy, která k nám přijela na firemní akci. Byli u nás už třetí den, vztah pomalu přecházel od obchodního styku ke kamarádství, a tak jsem získal pocit, že se na to zeptat můžu. Martin seděl v průběhu dopoledne v restauraci, na sobě měl župan z wellnessu, popíjel naše Malinové Daiquiri a pochutnával si na sladových sušenkách. Pohlédl ven, kde mraky přikryly svět pod námi, zamyslel se a povídá. „Pohoda. Pohoda nad mraky.“ Co si Martin vybral z toho všeho, co tu máme? Z věcí nic. Vybral si pocit. A protože je z reklamní branže, dokázal ho skvěle zformulovat. Ovšem ne proto, že je tak zkušený tvůrce. Prostě proto, že to tak cítil.

   Při mých Pokecech s hoteliérem dostávám spoustu rozličných dotazů. Nejčastější dotaz je na to, jak Barunka zvládá cestování do školy v zimě. Nedá se k nám totiž vyjet autem. Jen na čtyřkolce, nebo na sněžném skútru. Odpovídám, že Barunka se tady narodila. Ona neví, že se do školy dá jít přes ulici. Nebo dojet autobusem. Cestu do školy má prostě spojenou se čtyřkolkou, helmou a kombinézou.

   Míšu, mě i Barunku spojuje jedna věc. To, co máme denně před očima, po čase přestáváme opravdu vidět. Míša vídá Petra pořád. A přesto ho zná hlavně jako kuchaře s drsnými vtípky. Pak jednou udělá něco mimo očekávanou pracovní roli a ona ho uvidí jinak. Pro někoho je čtyřkolka, helma a kombinéza dobrodružství. Pro Barunku je to cesta do školy. Martin ale vidí něco jiného. Dívá se zvenku. A vidí pohodu nad mraky. Někdy prostě musíme opustit prostředí, ve kterém spolu pracujeme, abychom se na svoji práci — a hlavně na lidi kolem sebe — dokázali podívat jinak.

   Jenže jak to lidem ukázat? Jak zhmotnit ten pocit? Miloš Kopecký v Císařově pekaři zkoušel zhmotnit tmu. A císař Jan Werich to komentoval slovy: „Tak vy se tady vlastně nimráte v nesmyslech“. Říkám si to samé. Pocit vyrobit neumím. Můžu ale připravit podmínky, ve kterých může vzniknout.

   Díváme se totiž od nás na svět shora. Vždycky kamarádům říkám, že až půjdou nad ránem z baru, mají se chovat slušně. My na ně totiž odsud vidíme. A přesně to samé tu nabízíme i firmám. Ne teda to, aby své kolegy viděli jít z baru. Kolegové jsou tu stejně s nimi a jediný bar, ze kterého je mohou vidět jít, je ten náš. Nabízíme jim tu ale možnost potkat se na chvíli jinde a jinak. Možná není nejdůležitější to, co tu spolu lidé dělají. Důležité je to, že nějakou dobu nejsou spolu tam, kde jsou každý den. Společné jídlo je posadí k jednomu stolu. Wellness jim uvolní svaly ztuhlé chůzí do kopce. Večer jim umožní si povídat. A třeba se při tom začnou i poslouchat. Navzájem. Což je dobrý začátek pro to, aby z nich jednou byl tým. Nejen účastníci jednoho Teamsu.

   Včera mě na parkovišti v Lomu potkal pán a říkal mi, že moc rád chodí na naši kulajdu. A taky že čte moje blogy. Byl jsem tak překvapený, samozřejmě příjemně, že jsem se ho ani nezeptal, odkud je. Tak teď doufám, že ho tento blog od dalšího čtení neodradí. Protože jsem se v něm nechal trochu ovládnout vlastními geny. Má maminka totiž byla učitelka.

A jen tak mimochodem, Petr s Míšou se vzali…

Přeji vám krásný konec léta.

Karel Polívka

Fotografie

Zpět