Historie Friesových bud

První zmínka o Friesových boudách je ve vrchlabském urbáři, kde je v r. 1676 připomínán Jiří Fries, jemuž zde bylo povoleno postavit boudu. Friesovy boudy patřily až do r. 1882 do katastru obce Dolní Dvůr a poté do obce Strážné, kde je v roce 1900 registrováno 7 rodin Friesů. Budaři se věnovali chovu dobytka, výrobě mléčných produktů a senaření.

S rozvojem cestovního ruchu ve 2. čtvrtině 19. stol. se budaři podél hlavních turistických tras věnovali vedle hospodaření i novým formám obživy jako horští nosiči a průvodci a svá obydlí přizpůsobovali pro poskytování pohostinství turistům. Prodávalo se zde mléko, sýry, káva a destiláty.

Friesovy boudy ležely dlouho stranou turistických tras. Vyhýbala se jim jedna z nejstarších cest – Slezská cesta (Lahrbusch) , která vedle přes Jilemnici, Vrchlabí, Strážné a Lahrovy boudy na Výrovku, odtud sedlem mezi Studniční a Luční horou kolem Luční a Hamplovy boudy do Slezska. To prý také byla obvyklá pašerácká stezka. Teprve po dobudování lanovky na Pláň se i Friesovy boudy staly turisticky navštěvovaným střediskem.

Život horalů nebyl ani v první polovině 20. stol. zdaleka snadný. Na horách tehdy ještě nebyl zaveden elektrický proud, svítilo se proto převážně petrolejkami a svíčkami. To také někdy vedlo k požárům, ale jejich nejčetnější příčinou byl úder blesku nebo vadný komín. Chléb si většinou pekli sami doma v každém stavení, obvykle tak 1 za 14 dní. Zelenině ani ovoci se v těchto nadmořských výškách nedařilo, nejvýše rostly třesně u Husích bud a jablka až od Strážného níže. Ze zeleniny jedli nejvíce mrkve a ředkvičky, které kupovali ve Vrchlabí. Stejně tak zelí, které nakládali a sloužilo jim celý rok jako zdroj vitamínů.

Prasata nechovali, protože pro ně neměli krmení. Nářadí kupovali a nechávali si opravovat ve Vrchlabí, na horách žádný kovář nebyl. Pošťák chodil s poštou pravidelně každý den a nosil také noviny. Zdrojem informací bývalo také rádio na baterky, které měli ve škole na Rennerovkách a v četných hospodách (hospodu měly Friesovky, Lahrovky, Klínovky, Dvorská bouda a Strážné).

Lékařská péče nebyla lidem příliš dostupná a byla velice drahá. Praktický lékař a zubař byli až ve Vrchlabí, když ve vážném případě pro lékaře došli, bylo už většinou pozdě. Začátkem třicátých let se značně rozmohl cizinecký ruch a stal se pro většinu obyvatel hor dobrým vedlejším příjmem. Jezdili sem turisté jak z Čech, tak i z Německa. Turistika byla nejčastějším důvodem kontaktů s českým obyvatelstvem, protože zde Češi do konce války prakticky nežili, pouze ve Vrchlabí, kde také byla česká škola.

Dům číslo 95 (Hotel Friesovy boudy)

Původním majitelem horského hospodářství byl August Thomas Fries, potom jeho bratr Josef. Od něj dům získal Vinzenz Lahr z Klínovek č.84, který usedlost po požáru kolem roku 1910 znovu vybudoval. Prodal dům Josefu Buchbergrovi a odstěhoval se. V roce 1921 se odstěhoval i Buchberger, pocházející z Lahrovek č.82 a to do Darre u Tannwald – Polaum. (dnešní obec a přehrada Souš v Jizerských horách). Dům od něj koupil Josef Hoffman, přebudoval jej a přikoupil ještě pozemky sousedního domu č.p.96. Hospodářství tak čítalo pět hektarů luk, pět krav, jalovici a tažného koně. V roce 1935 získal Josef Hoffman licenci k provozování pohostinství. Hostinec se tak stal oblíbeným místem jak pro usedlíky, tak pro hosty (bylo zde 5-6 hostinských pokojů). V příjemné hospodě se často scházeli mladí i staří k posezení při pivě a víně, přičemž se nepohrdlo ani tvrdým alkoholem (nejčastěji to byl šnaps). Při oblíbených tanečních večírcích hrála Rennerova kapela. Dne 19.6.1945 byl manželský pár se dvěma dcerami a vnuky odsunut.

Koncem podzimu 1945 bylo stavení přiděleno českému podnikateli jako hostinec a ubytovna. Po roce 1948 byla budova vyvlastněna a stala se majetkem pražských Škodových závodů. V roce 1987 byla budova kompletně zbourána a nově vystavěna jako „Friesova bouda“ blíže k lesu. Hans Adolf ví ještě od svého otce, že v době „Hof-Winza-Seffa“, tam bydlela také rodina Wenzela Lahra. Tento, ve své době, nejúspěšnější běžec na lyžích padl v první světové válce. Po roce 1920 se jeho vdova Anna Lahrová přestěhovala se svými dvěma syny do Harrachova. Starší z nich (roč. 1913), Hans Lahr, se později stal velmi známým běžcem na lyžích a světovým rekordmanem ve skoku na lyžích.